Ahoj,
jmenuji se Jirka
Hlavac a voluntiruju v Portugalsku, v malem meste Pinhal novo pobliz
Lisabonu.
Predem se chci
omluvit ze pisi bez diakritiky ale portugalska klavesnice ty nase
klikyhaky proste neumi.
Muj project se tyka
hlavne hudby. Organizace AJCOI kde pracuji organizuje koncerty a
dalsi s hudbou spojene akce v meste a blizkem okoli. Z deseti mesicu
uz mam ctyri za sebou a uz jsem si zvykl na mistni rytmus zivota
.(proti cecham o poznani linejsi
)
Moje prace spociva
ve spolupraci s kapelami v nahravacim studiu, pomoc pri koncertu a
videodokumentace. Take nasledne nahrana videa zpracovavam a delam vse
co je v kancelari potreba.
Projekt se mi libi a
portugalsko je celkove naprosto okouzlujici. Takze vsem vrele
doporucuji!!
Co se tyce toho proc
jsem se rozhodl odcestovat a proc prave sem si myslim ze to bylo
hlavne ze zvedavosti a za ucelem osobniho rustu. A musim rici ze
oboji celkem uspokojeno
Takze jedine co
zbyva rici je, ze pokud jiz nemate EVS za sebou…koukejte se do
toho pustit!
Další zkušenost je od Janči.Zde máte její příběh:
Ahoj všem,
mé jméno je Janča, moc Vás zdravím z Gruzie. Zdenda mě poprosil o krátkou reflexi o mé EVS tak to vezmu hezky od začátku. O existenci EVS jsem se dozněla v Arméni, kde jsem na jaře 2011 vykonávala svoji povinnou tříměsíční praxi v zahraničí v sociálních službách, přes dva kluky z Polska, kteří tam 9 měsíců působili jako EVS dobrovolníci. V průběhu třeťáku na VOŠs Caritas + UPOL mi začalo vrtat hlavou, že bych mohla také vyjet jako dobrovolník. Proto jsem zkontaktovala vysílající organizaci, vybrala si zemi…po pravdě jsem dlouho neváhala, chtěla jsem zemi, kde se mluví anglicky i rusky, kde je pohodička, krásná příroda, milí človíčci, kde budu mít čas na přemýšlení (co chci dělat až se vrátím – pokračovat ve studiu, začít pracovat), kde posbírám zkušenosti a budu mít prostor nechat se obohacovat něčím „jiným“ kulturně odlišným a přece mému srdci blízkým, atd. Zpátky do Arménie jsem už nechtěla, protože sem chtěla poznat ještě něco trošku jiného…takže hned sousední stát - Gruzie . Spolu s vysílající organizací jsme našli hostující organizaci, napsala jsem si projekt, čekala na schválení a po prázdninách, koncem září 2012, jsem se vydala do neznáma.
Jak se mi tu daří se můžete dozvědět tady: http://nadejezen.blogspot.com/. Co tady vlastně dělám? Pracuji v organizaci, která se nazývá Women’s Hope (Naděje žen), spolupracuje s Democratic women a American Conner. Všechny tyto organizace sídlí v jedné budově, takže se tu odehrává celá škála aktivit. Mým úkolem je vést kroužek kytary třikrát týdně, chodit do školy pro mentálně postižené děti a pomáhat jim s výukou angličtiny jednou týdně, psát reporty o aktivitách naší organizace, v případě nutnosti pomáhat s psaním projektů na financování a od ledna chci rozjet také projekt „Jeden svět na školách“ – možná to znáte, jedná se o celosvětový projekt Člověka v Tísni, který má také pobočku v Gruzii; pořádat worshopy na různá témata (Česko, Turecko, ekologie, …) a jedna vesnická škola mě poprosila o pomoc s výukou angličtiny tak snad budu mít trochu víc práce než doposud. Nebudu zastírat, že organizaci jsem si vybrala také proto že pracuje na poli problémů žen a domácího násilí a můj projekt měl být o pořádání workshopů souvisejících s domácím násilím, k této činnosti jsem se bohužel vůbec nedostala, tak dělám to co je potřeba, o co mě požádají, improvizuju, … což může být také nedílnou součástí Vašeho učení nespoléhat na to, co je na papíře, realita je kolikrát jiná a vy se s tím musíte nějak poprat, což se hodí do života, nemyslíte?
