Co na to Antonio?

Upozornění :

 Veškeré osoby v příběhu jsou smýšlené a jaká koliv podobnost se skutečností je čiště náhodná. Jen některé z událostí a situací se mohou zakládat na pravdě a dobrou informovaností před odjezdem do Španělska předejdete kulturnímu šoku!

Pan tomaca

Antonio González Rodríguez je malého vzrůstu, něco okolo 160 a 170 centimetry ,, jako Antonio Banderas", při otázce na jeho výšku okamžitě dodává. Černé vlasy a hnědé oči mu dodávají šarm, tak oblíbený u slečen z východních a severských zemí. Antonio pochází z Madridu, kde se před 25 lety narodil. Minulý rok jen tak tak dokončil vysokou školu stavební, která již nějaký ten pátek není ve Španělsku v kurzu a po 2 měsících volna strávených na Ibize, kde se oddával nespoutanému životu plného bujarých večírků, kde tekl alkohol snad i z kohoutků a k mání nebyly jen prášky na ranní kocovinu, začal Antonio hledat zaměstnání. Jelikož Španělsko již nějaký ten rok trápí ekonomická a stavební krize, je Antonio jedním z 25% nezaměstnaných a ranní vstávání do práce mu nic neříká. Jeho den obvykle začíná po 10 hodině, kdy ho budí stoupající teplota madridského počasí. Ke snídani si obvykle dává " pan tomaca"  - opečená bageta většinou zakoupená u místního Číňana, potřená rozmixovaným rajčetem a chutným panenským
olivovým olejem, na konci měsíce kolikrát však rafinovaným. Zřídka kdy si přidá na bagetu španělskou vyzrálou šunku Jamón Iberico, přeci jen se náš Antonio potýká s krizí a podpora v nezaměstnanosti nedosahuje takové výšky jak by si Antonio přál. Občas, pokud je dobrý den, nebo den vyplacení dávek, tak si Antonio zajde na snídani do místního baru na "churros" s čokoládou - usmažené tyčinky z těsta (podobnému těstu na koblihy), které se namáčejí do horké čokolády. Dopřávajíc si tuto pochoutku si čte denní noviny El País o neúměrně narůstající nezaměstnanosti. Po takové kalorické bombě a závalu emocí si Antonio chodí zaběhat a odreagovat do místního parku plného nejen zeleně, ale i osob opačného pohlaví, se kterým Antonio rád kokoketuje.

Tapas

Pětadvacetiletá María Rodriguez Velazquez, původem z Ekvádoru, je jeho poslední objev. ,, Cariño mío'' (moje zlatíčko), jak s oblibou o ni říká, je taktéž štíhlé sportovní postavy, vysoká 160 centimetrů, má hnědé oči a kaštanově hnědé vlasy. Jelikož vystudovala vysokou školu ekonomickou a momentálně pracuje pro mezinárodní firmu, je její ekonomická situace o poznání lepší. S Antoniem se již znají několik týdnů. Když si zrovna spolu nejdou zaběhat, zajdou spolu na "tapas", kombinaci piva s něčím malým k snědku.

Paella

Pokud si spolu vyjdou někam na oběd či večeři dávají si většinou Paellu či španělskou bramborovou Tortillu. Antonio vždy znejistí, když dojde na placení, ale jelikož María zná jeho ekonomickou situaci, vždy útratu se slovy ,,mám to u tebe" zaplatí. Na což Antonio vždy odvětí ,, A mí me toca MAÑANA"! (Zítra je řada na mně).
Pokud zrovna Antonio neobědvá či nevečeří s Marií nebo s někým z jeho blízkých přátel, k jídlu si doma udělá nějakou rychlovku. Tou jeho nejoblíbenější je ,,cocido madrileño", jak jinak, než z plechovky. Když ještě bydlel u rodičů, tak tuto pochoutku připravenou od maminky miloval. Pochutnáním si na tomto typickém madridském jídle i když jen z plechovky je mu vždy milou vzpomínkou na staré dobré časy.

Cocido madrileño

Pokud má Antonio o víkendu ještě nějaké drobné v kapse, zajde si do místního baru s kamarády na pivo. Ačkoliv Antonio není jediný koho postihla finanční krize, ale takových je přes 11 milionů, na nočním životě se krize neprojevuje. Popíjením španělského piva San Miguel či Mahou je pro Antonia příjemným zakončením dne a přibývající alkohol v krvi mu dává zapomenout v jaké situaci se nachází.
Pokud někdy přijdete do Španělska a potkáte v některém z madridských barů Antonia, jak se v baru dobře baví mezitím co popíjí pivo, pojídá Tapas a hází na zem ubrousky, párátka, skořápky od oříšků či jiné smetí, nelekejte se! V tomto baru dobře vaří a všem chutná! 

5 měsíců, 12 měst, 7 112 km

 Jistě,každý dobrovolník si musí to své odpracovat v té či oné asociaci. Avšak zásluhou za to mu je nejen ubytování zdarma, peníze na jídlo a nějaké to kapesné, ale také spousta volného času. A na co využít volný čas? Přeci na cestování! Je to asi jedno z nejčastějších témat k hovoru mezi dobrovolníky a zatím jsem nepoznal žádného, který by této možnosti nevyužil. Ze všech stran slýchám  doporučení, kam jet, co tam navštívit a také toho využívám.
 
  První cesta vedla do Barcelony. Zamluvit si noclehárnu pro 9 lidí, koupit jízdenky,to bylo to nejmenší a jelo se. Procházka po pláži v Barceloně byl to první co jsme udělali. Na druhy den jsme si pronajali kola a jelo se poznávat město z jiné perspektivy. Naučit jezdit na kole jednu z dobrovolnic bylo ta nejtěžší a zároveň nejzábavnější akce z toho dne. Po denních toulkách městem bylo každovečerní posezení v místních barech příjemnou samozřejmostí. Jelikož jsme poslední noc neměli pronajatý pokoj (přeci jen kapsa dobrovolníka není bezedná), strávili jsme ji  na pláži popíjejíc místní víno. Co víc si přát?

 Další cesta vedla do Monóveru. A co tam, v tak malém městě na jihovýchodě Španělska? Sraz Žonglérů! Přidal jsem se k madridské skupince a jelo se strávit víkend plný, kurzů žonglování, představení od klaunů počínaje po "fireshow" konče. Potkat se s Romanem, kamarádem ze školení, který vykonává EDS nedaleko, poznat nové lidi, vyměnit si zkušenosti, vidět mnoho zajímavých vystoupení určitě stálo za to.

 Lisabon, hlavní město Portugalska byla naše další zastávka s "dobrošema". Jelikož můj kamarád dobrovolník taktéž bydlí nedaleko Lisabonu, tak vydat se tímto směrem byla jasná volba. Ačkoliv první den pršelo, na další 3 dny se počasí umoudřilo a my jsme si mohli užít města v plné kráse. Krásný hrad, podobizna sochy Ježíše z Ria de Janeiro, či kopie mostu  "Golden Gate" ze San Franciska, to vše je možno vidět v Lisabonu.Určitě stojí za to ho navštívit!

 Další dlouhé volno nabízely vánoční svátky, které jsem využil k návštěvě Elche, malého ale nádherného města, které je slavné díky Palmám, které tu tvoří národní bohatství a kde vykonává EDS Roman, který mě u sebe na pár dní ubytoval. Také jsem nemohl vynechat navštěvu Alicante a mé kamarády Irene a Iňaky které jsem poznal na srazu žonglérů. Strávit nějaký čas ve věčně prosluněném kraji bylo více než příjemné.

 Protože v okolí Madridu jsou také nádherná města která stojí za to vidět. Naše další kroky vedli do Toleda. Známého pro svou továrnu na nože a meče kde odjakživa měli baštu španělští vladaři,což jde na každém rohu poznat.Mnoho katedrál, pěkný hrad a staré budovy obehnány vysokými hradbami trčící se na úpatí údolí jsou toho známkou.

 Další krátkou zastávku jsme si udělali se spolubydlícími v mém druhém nejoblíbenějším městem ve Španělsku,Salamance. Před několika lety jsem měl možnost několik měsíců studovat španělštinu v tomto úžasném městě plném zajímavých míst, krásnou katedrálou, velkou univerzitou a římským kamenným mostem. O noční život je tady dostatečně postaráno díky studentům (cca 30 000). Amandě, Eli a Krišnovi jsem ukázal nejzajímavější místa a šlo se ochutnávat místní " tapas " (španělské "jednohubky" ) vždy doprovázené pivem. A že se tam jí a pije dobře!

 V březnu jsme měli evaluační týden našich projektů u Malagy kterého se také zúčastnili další dobrovolníci EDS z celého Španělska a který jsme mimochodem prožili fantasticky. Využili jsme víkendu a zůstali několik dní v Malaze. Místní Moškatel (sladké víno ), nádherný hrad, římské divadlo a písčitá pláž nám byly dostatečným kulturním vyžitím.

 Díky velikonočním svátkům jsem měl celý týden volný,tak jsem neváhal a vydal jsem se na týdenní okruh po jihu Španělska. Murcia byla mou první zastávku. Slunné počasí,nádherné město, výlet do Cartageny, skvělé "Tapas" a milá společnost dvou dobrovolnic byly 3 příjemně strávené dny. Poté následovala cesta do Granady za Marlen, Caterinou, Saskií (moje spoludobrovolnice z Madridu ). Návštěvu Alhambry ( hrad z dob arabské kolonizace), velikonočního průvodu, návštěvu místních barů a slunění na pláži v nedalekém Almuňecaru jsme si nenechali ujít.Načež jsem se v sobotu vracel spokojen z pěkně stráveného týdnu na cestách.

 Shrnuto a podtrženo 29 dní na cestách, 12 měst, 7 112 km a nespočet zážitků. A kam mě kroky zavedou příště? Burgos, San Sebastian, Vigo??? Uvidím!

„Kancelářská krysa“

 Měsíc s měsícem se sešel a půlka mé cesty jménem Evropská Dobrovolná Služba je za mnou a naštěstí ta druhá přede mnou. Uplynulé měsíce byly plné cestování, zábavy v kruhu přátel, školení , exkurzí, pořádání aktivit a s tím také spjatá práce v naší kanceláři Europa Joven Madrid. 
Europa Joven Madrid je centrum pro mladé lidi, ve kterém poskytujeme informace týkající se evropského programu „ Mládež v Akci  “, cestování, práce v zahraničí, praxí v zahraničních firmách nebo také možnosti studia v zahraničí. Centrum EJM také nabízí konverzační kurzy zdarma pro mladé lidi bez práce. Tyto kurzy vedou moji spolu-dobrovolníci Marlene, David, Caterina a Saskia, za což ji patří velké „ DÍK “. V mém případě mám na starosti spíše administrativní část práce v kanceláři, jako je třeba psaní článků do našeho měsíčního časopisu, průvodce Českou Republikou ( jsem zvědav co se z toho vyklube) , prezentaci centra Europa Joven Madrid a Evropské Dobrovolné Služby a konečně také výber budoucích dobrovolníků pro příští rok.

  Naši první aktivitu kterou jsme pořádali byl „ LA TORRE DE BABEL “ , jazykově konverzační večírek plný her a aktivit v angličtině, italštině, němčině a v neposlední řadě španělštině. Na večírek přišlo mnoho našich známých a kamarádů a podle našeho soudu se večer velmi podařil. Už se těšíme na další.

Hra "Kdo že to jsem?" v plném proudu

 Protože Evropská Unie v dnešní době poskytuje mnoho příležitostí pro mladé lidi jako jsou třeba Výměny mládeže, Iniciativy mládeže, EDS, podpory neformálního vzdělávání a jiné. Úkol centra EJM je také rozšiřovat povědomí o těchto možnostech. Jednou z mnoha forem jak tak učinit, je pořádání přednášek, jakou jsme například uspořádali v centru pro neslyšící. Díky překladateli jsem se mohli podělit o naše zážitky a nadchnout případné zájemce o EDS čí Výměnu mládeže i z řad handicapovaných lidí.

......a nakonec potlesk pro neslyšící

 V rámci centra máme také možnost rozšiřovat naše znalosti. Například účastí na řadě přednášek nebo kurzů. Jeden takový jsem nedávno podstoupil. Seminář kterého se zúčastnili lidé pracující s mládeží byl zaměřen na program „ Mládež v Akci “ a jeho zvládnutí v praxi. Od psaní vlastního projektu až k žádosti o dotaci. Už jen zbývá převézt teorii do praxe!!!

Trocha praxe na semináři

 Co se týká aktivit pořádaných námi dobrovolníky, máme volné ruce a možnost udělat si vlastní projekt či uspořádat zajímavou aktivitu za plné podpory centra EJM. Proto jsem se nechal inspirovat a začal vlastní projekt se jménem „ TE ATREVES A SALIR? “ ( Odvážíš se vyjet? ), který si klade za úkol zprostředkovat  informace o možnostech studia, praxe , dobrovolnictví, práce či cestování a to za pomoci lidí kteří již prožili podobnou zkušenost a mohou se podělit o své zážitky. Jak se vše vyklube je otázkou budoucnosti a o tom určitě příště.

Dobrovolníci a koordinátorka v plné své kráse

Zkušenosti z jiného koše

Abych pořád nepsal jen o svém projektu,tak vám představí projekt dva dobrovolníci se kterými jsem podstoupil předodjezdové školení ve Sluňákově.Doufám,že se vám budou jejich zkušenosti líbit a budou vám třeba také inspirací.

Ahoj,

jmenuji se Jirka Hlavac a voluntiruju v Portugalsku, v malem meste Pinhal novo pobliz Lisabonu.

Predem se chci omluvit ze pisi bez diakritiky ale portugalska klavesnice ty nase klikyhaky proste neumi.

Muj project se tyka hlavne hudby. Organizace AJCOI kde pracuji organizuje koncerty a dalsi s hudbou spojene akce v meste a blizkem okoli. Z deseti mesicu uz mam ctyri za sebou a uz jsem si zvykl na mistni rytmus zivota .(proti cecham o poznani linejsi  )

Moje prace spociva ve spolupraci s kapelami v nahravacim studiu, pomoc pri koncertu a videodokumentace. Take nasledne nahrana videa zpracovavam a delam vse co je v kancelari potreba.

Projekt se mi libi a portugalsko je celkove naprosto okouzlujici. Takze vsem vrele doporucuji!!

Co se tyce toho proc jsem se rozhodl odcestovat a proc prave sem si myslim ze to bylo hlavne ze zvedavosti a za ucelem osobniho rustu. A musim rici ze oboji celkem uspokojeno 

Takze jedine co zbyva rici je, ze pokud jiz nemate EVS za sebou…koukejte se do toho pustit! 

Další zkušenost je od Janči.Zde máte její příběh:

Ahoj všem,
mé jméno je Janča, moc Vás zdravím z Gruzie. Zdenda mě poprosil o krátkou reflexi o mé EVS tak to vezmu hezky od začátku. O existenci EVS jsem se dozněla v Arméni, kde jsem na jaře 2011 vykonávala svoji povinnou tříměsíční praxi v zahraničí v sociálních službách, přes dva kluky z Polska, kteří tam 9 měsíců působili jako EVS dobrovolníci. V průběhu třeťáku na VOŠs Caritas + UPOL mi začalo vrtat hlavou, že bych mohla také vyjet jako dobrovolník. Proto jsem zkontaktovala vysílající organizaci, vybrala si zemi…po pravdě jsem dlouho neváhala, chtěla jsem zemi, kde se mluví anglicky i rusky, kde je pohodička, krásná příroda, milí človíčci, kde budu mít čas na přemýšlení (co chci dělat až se vrátím – pokračovat ve studiu, začít pracovat), kde posbírám zkušenosti a budu mít prostor nechat se obohacovat něčím „jiným“ kulturně odlišným a přece mému srdci blízkým, atd. Zpátky do Arménie jsem už nechtěla, protože sem chtěla poznat ještě něco trošku jiného…takže hned sousední stát - Gruzie . Spolu s vysílající organizací jsme našli hostující organizaci, napsala jsem si projekt, čekala na schválení a po prázdninách, koncem září 2012, jsem se vydala do neznáma.
Jak se mi tu daří se můžete dozvědět tady: http://nadejezen.blogspot.com/. Co tady vlastně dělám? Pracuji v organizaci, která se nazývá Women’s Hope (Naděje žen), spolupracuje s Democratic women a American Conner. Všechny tyto organizace sídlí v jedné budově, takže se tu odehrává celá škála aktivit. Mým úkolem je vést kroužek kytary třikrát týdně, chodit do školy pro mentálně postižené děti a pomáhat jim s výukou angličtiny jednou týdně, psát reporty o aktivitách naší organizace, v případě nutnosti pomáhat s psaním projektů na financování a od ledna chci rozjet také projekt „Jeden svět na školách“ – možná to znáte, jedná se o celosvětový projekt Člověka v Tísni, který má také pobočku v Gruzii; pořádat worshopy na různá témata (Česko, Turecko, ekologie, …) a jedna vesnická škola mě poprosila o pomoc s výukou angličtiny tak snad budu mít trochu víc práce než doposud. Nebudu zastírat, že organizaci jsem si vybrala také proto že pracuje na poli problémů žen a domácího násilí a můj projekt měl být o pořádání workshopů souvisejících s domácím násilím, k této činnosti jsem se bohužel vůbec nedostala, tak dělám to co je potřeba, o co mě požádají, improvizuju, … což může být také nedílnou součástí Vašeho učení nespoléhat na to, co je na papíře, realita je kolikrát jiná a vy se s tím musíte nějak poprat, což se hodí do života, nemyslíte?